TJ Sokol Sedlec-Prčice

Utrpení exekutora pokutového kopu...

Je krásná (zatím) dubnová neděle. Na hrbolatém fotbalovém hřišti v...

Je krásná (zatím) dubnová neděle. Na hrbolatém fotbalovém hřišti v Modřanech probíhá již šedesát minut fotbalové derby druhé třídy mezi týmy SK Modřany „B“ a Sokol Písnice. Stav 2:1 pro domácí. Souboj o míč v pokutovém území hostů a náš útočník se kácí k zemi. Rozhodčí ukazuje směrem na bílé kolečko nacházející se 11 metrů od branky. Ano, domácí budou zahrávat pokutový kop. K jeho exekuci se nikdo nehlásí. Já se snažím dělat, že právě na hřišti nejsem a svůj pohled věnuji nažloutlému trávníku. V tom na mě nejstarší z našich hráčů cholericky zakřičí: „Vezmi si ten balón a jsi to kopnout!“ Ironickým úšklebkem mu dávám najevo, ať si ze mě nedělá srandu a opět klopím oči k zemi. „Ty vole dělej, si kapitán!“ uvádí mě ten samý spoluhráč zpět do reality. Bez tušení do čeho se pouštím, seberu míč ze země a jdu si ho postavit na značku pokutového kopu.

Dávám si pozor, abych nepoložil balon do nějaké prohlubně. „To bych se taky mohl přerazit,“ napadne mě. Tato myšlenka vyloudí na chvíli na mém obličeji křečovitý úsměv. Ten však vzápětí zmizí při pohledu na „hlavní“ modřanskou tribunu nacházející se za brankou, do které se budu snažit za okamžik umístit svůj pokutový kop. Zhruba 15 lidí (což je maximální povolená kapacita této tribuny) začíná směrem ke mně něco křičet. Začínám se dostávat do transu. „Nevšímej si jich, ještě tě znervózní,“ špitnu si pro sebe a udělám několik kroků zpět. Vše je připraveno. Gólman stojí na brankové čáře, rozhodčí svírá svou stříbrnou píšťalku mezi rty a mně se honí hlavou vodopád myšlenek. Co kdybych šel přemluvit někoho jiného, ať to kopne? Budu vypadat sice jako srab, ale horší by bylo pokazit týmu celý zápas. Otáčím se směrem ke svým spoluhráčům s tázavým pohledem a čekám na svého prince v kopačkách, který mě osvobodí ze zakletého penaltového zámku. Bohužel jsou princové už jen v pohádkách. Dobrá tedy, je načase postavit se k celé věci čelem. Vždyť to není žádná věda!

No jo, ale kam to kopnout? Vzpomínám si na otřepané klišé, že penalta se nadá dobře chytit, ale jen špatně kopnout. „Zkusím dát pořádnou ránu a ono si to cestu do branky nějak najde,“ napadne mě nejprve. Co když dám moc velkou a minu? Nedej bože „vykopnout krtka“. To by byla ostuda! Uvědomuji si, že jsem dnes na fotbal pozval několik známých včetně mé sexuální partnerky. „Nedáš a jsi dnes bez sexu, frajere!“ zní mi někde hluboko v hlavě její imaginární hlas. Proč já jsem se ksakru nechal vyhecovat? Už to mám! Zkusím počkat do poslední chvíle a brankař se mi jistě pohne na jednu ze stran. Já pak kopnu s přehledem na tu druhou a vychutnám si ten slastný pocit vstřelení gólu! To je ono!!! No jo, ale co když zůstane stát??? Co budu dělat pak? Zastavím se a začnu brečet? Na žádný plán „B“ už nebude čas. Jedním okem kontroluji gólmana a v duchu si rezignovaně říkám: „Blbej je na to dost.“ Na pár vteřin mi hlavou proletí kopie „vršovického dloubáčku“. Okamžitě tuto myšlenku zamítám. Moc riskantní! Náhle slyším zvuk ušlechtilé nerezové píšťalky, což znamená pokyn k exekuci. „Ještě nééé!“ křičím v duchu. Vydržte prosím chvíli, pane rozhodčí! Já stále nevím, kam to mám kopnout! Ale nikdo můj vnitřní hlas neslyší. Tepová frekvence dosahuje maxima. Jsi v tom sám!

Naznačím prudkou ránu nártem doleva a pošlu míč na opačnou stranu. Ano, tak to udělám! Pomalu se rozebíhám. Poslední co slyším, je křik z hlavní tribuny a slova našeho nejstaršího hráče, který ironickým hlasem říká mým spoluhráčům: „Teď se dívejte.“ Poté se přede mnou rozprostře úzký tunel. Na jednom jeho konci jsem já a na druhém věc, kterou musím stůj co stůj dopravit do sítě. Už nic neslyším a přestávám vnímat okolí. Má pravá noha (která nebyla nikdy tak těžká jako v tento okamžik) napřahuje. Periferně vidím, jak se gólman vrhá na levou stranu. „Ty naivní hlupáku, skočil si mi na špek!“ hlesnu si pro sebe a posílám balon „placírkou“ na opačnou stranu brány. Ve chvíli, kdy opouští ten kulatý nesmysl mou pravačku, už tuším, že se někde stala chyby. Bruce Willise by řekl: „zasr… velká chyba!“. Zřejmě jsem to moc podebral, říkám si při pohledu na letící balón a tlačím ho vší svou senzibilní silou zpět k zemi. Prosím gravitaci, zdali by dnes nemohla přidat na výkonu. Marně. Břevno! Schovávám svůj obličej do dlaní. Následkem toho nevidím dorážku mého spoluhráče, který střílí branku. Zčásti se mi uleví. Ale jen do té doby než ke mně přiběhne cestou na vlastní polovinu spoluhráč, který mě k exekuci vyhecoval. S matadorským pohledem a drobnou slinou v pravém koutku úst praví: „Ideální stav. Koupíš flašku a ještě jsme dali gól.“

Člověk by neřekl, jak dlouhý příběh dokáže napsat jeden pokutový kop. Penaltu už nikdy kopat nepůjdu, to vím jistě. Občas mi totiž ve snech zní ten smutný, kovový zvuk nastřeleného břevna.

článek je převzat z:

http://hrabalek.blog.idnes.cz/c/84001/Utrpeni-exekutora-pokutoveho-kopu.html

Generální partneři

Hlavní partneři

Mediální partner

Hlavní menu

Mužstva

Nabídka autodopravy

Podpora z veř. rozpočtů

Anketa

Výročí hráčů

Ubytování na hřišti

Sekretář

Utrpení exekutora pokutového kopu...